OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„No tedy pánové, co budeme dělat? Máme kultovní status a armádu věrných fans po celém světě (aspoň nám to tvrdí label), po třinácti letech pátou desku, jsme jedna z nejstarších true deathmetalových kapel na světě, ale kde nic, tu nic... Musíme s tím něco udělat. Nejlepší bude, když tu naši muziku uděláme tak nějak user friendly, aby se to líbilo i těm, kterým zatím IMMO přišli jako chaos.“ Tak takhle asi uvažoval Ross Dolan a jeho kamarádi z mokré čtvrti před přípravou „Unholy Cult“. A jak řekli, tak udělali. Hrát umějí, důležité bylo především zajistit si pořádný obal, protože obal prodává. Takže jednoznačně Alex Marshall a zase nějakou tu temnou krajinku na pokračování, protože to mají naši mazlíčkové rádi. A taky že jo...
Rozhodně nehodlám tvrdit, že poslední deska IMMO je nějak špatná. Zvuk mají zatím nejčistší, co kdy měli a muzice to (narozdíl od INCANTATION) neškodí ani trochu. Po skladatelské stránce vlastně žádné změny – pořád ty písklavé, prapodivné a svojské kytary Plešouna Boba, strunná sekce nadále kvalitní... jenže jaksi až příliš čitelná. To samé platí pro bicí. Zkrátka placka Unholy Cult je oproti všem předchozím počinům IMMO rytmicky a kompozičně učesaná, skladby jsou předvídatelné a zkušenější posluchač již jaksi tuší, co přijde. Nepochybuji ovšem o tom, že právě díky tomu k IMMO dokáží přičichnout i ti, kterým zatím zápalná obět příliš nevoněla. Jako krok k rozšíření posluchačnské základny bude „Unholy Cult“ uspěšný, pro milovníky starších desek je to však jisté zklamání... Ale šlape jim to, jen co je pravda...
IMMOLATION to nějak začali flákat... ale pořád se to dá.
7 / 10
1. Of Martyrs And Men
2. Sinful Nature
3. Unholy Cult
4. Wolf Among The Flock
5. Reluctant Messiah
6. A Kingdom Divided
7. Rival The Eminent
8. Bring Them Down
Acts Of God (2022)
Atonement (2017)
Immolation (single) (2016)
Kingdom Of Conspiracy (2013)
Providence (EP) (2011)
Majesty And Decay (2010)
Shadows In The Light (2007)
Hope And Horror (EP) (2007)
Harnessing Ruin (2005)
Bringing Down The World (DVD) (2004)
Unholy Cult (2002)
Close To A World Below (2000)
Failures For Gods (1999)
Here In After (1996)
Stepping On Angels... Before Dawn (Compilation) (1995)
Promotional Demo (demo) (1994)
Dawn Of Possession (1991)
Demo II (demo) (1989)
Demo I (demo) (1988)
IMMOLATION pro mě byli vždycky menší záhadou. Pokaždé perfektně připraveni po stránce instrumentální a grafické (jen tak pro zajímavost uvádím, že vydání trojky "Failures For Gods" raději odložili o více než rok, protože Marshall v té době neměl čas zhotovit odpovídající cover), ale také často chybující ohledně produkce ("Here In After") a zvuku (třeba bicí na "Failures For Gods"). Všechno se podařilo řádně vypilovat až na skvělém záznamu "Close To A World Below" (2000), který považuji za dosavadní vrchol technického kvarteta. "Unholy Cult" chybí oproti "Close..." živelnost a řádné nasazení, působí trochu unaveným dojmem, bez emocí a dřívějšího entusiasmu. To je ale jen drobnější vada na ohyzdné kráse „Nesvatého kultu“. Dodávám, že IMMOLATION si pohlídali produkci a zmiňovaný zvuk, který mi v minulosti moc radosti neudělal. Celkově velice sympatická nahrávka a mě nezbývá nic jiného, než ji po zásluze odměnit tučnou osmičkou. Spokojenost.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.